Válka Rusko-Ukrajina

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Holubice míru potřebuje křídla bojového letounu, to tam dejte, to je můj citát,“ píše mi krátce po hodinovém rozhovoru na konferenci Globsec bývalý ministr obrany Ukrajiny Oleksij Reznikov. Chce, aby se více zdůrazňovalo, že mluvit s agresorem má smysl jen tehdy, pokud je diplomacie podpořena silou. „V opačném případě se jedná o kapitulaci,“ dodává rezolutně.

Když procházíme hotelovou lobby směrem do tiskového centra, kde později proběhne rozhovor, každých pár sekund ho zastavují kolegové z diplomacie a chtějí se s ním fotit. „Chci každému vyhovět, ale s takovou bych neměl čas na nic jiného,“ říká mi s omluvným úsměvem, když konečně jednoho z nich odmítá.

Reznikov patřil během války k nejviditelnějším tvářím ukrajinské obrany. Na domácí scéně sice čelil kritice – ať už kvůli korupčním kauzám v rámci ministerstva, nebo kvůli stylu svého vedení –, přesto to byl právě on, kdo sehrál klíčovou roli při vyjednávání se západními spojenci o dodávkách těžkých zbraní, tanků i protivzdušné obrany.

Připomeňte si:

Když ho v roce 2024 ve funkci nahradil Rustem Umerov, Reznikov se stáhl do ústraní. Od svého odvolání působí jako profesor na univerzitě v Kyjevě, ale za svou hlavní – a trvající – misi považuje připomínat Západu, že mír nevzniká ze slov, ale z odhodlání. „Ke koalici ochotných jsem skeptický, potřebujeme zbraně,“ říká exministr pro Seznam Zprávy s tím, že hlavním cílem Kremlu podle něj není dobýt Ukrajinu, ale postavit obdobu Berlínské zdi.

Jak válka od začátku v roce 2022 proměnila způsob, jakým Ukrajina bojuje a brání se?

Drasticky, opravdu zásadně. Tato válka začala převážně s využitím sovětské výzbroje z doby studené války. Jedinou standardní zbraní NATO, kterou jsme měli, byly asi nějaké útočné, možná odstřelovací pušky a také protitankové rakety Javelin, které Spojené státy začaly dodávat Ukrajině po roce 2014 nebo 2015, když se prezidentem stal Donald Trump.

Když jsem nastoupil do funkce ministra, vyrazil jsem do Washingtonu a hned v Pentagonu žádal rakety Stinger. Tehdy mi řekli, že to není možné. Ale už v lednu 2022 jsme je, díky litevským spojencům a se souhlasem Bílého domu, dostali.

Krátce nato dorazily i britské protitankové systémy NLAW, postavené na švédské technologii Saab. Jinak jsme pořád bojovali hlavně se sovětskou a ukrajinskou výzbrojí – tanky, letadly, puškami, dělostřelectvem.

Válka začala klasicky – kolony tanků, pochodující pěchota, dělostřelecké útoky, řízené a balistické rakety, lodě v Černém moři plné mariňáků. Dnes je to úplně jiný konflikt, hybridní. Stále používáme starou výzbroj, ale zároveň jsme během mého působení získali moderní systémy NATO: několik typů 155mm houfnic, tanky Leopard, Challenger, francouzské lehké tanky, bojová vozidla Marder, Cougar, Bradley, raketomety HIMARS nebo Smerč.

Dostali jsme i špičkovou protivzdušnou obranu – NASAMS, Patriot, IRIS-T a další – a také stíhačky F-16, Mirage a švédské stroje. Klíčovým prvkem se ale stala elektronika a drony. Za tři roky jsme výrazně posílili naše schopnosti v oblasti elektronického boje, ať už ve vzduchu, na zemi nebo na moři.

A jak víte, právě ukrajinská střela v dubnu 2022 potopila vlajkovou loď ruské flotily – křižník Moskva. Dnes je to populární místo pro potápěče. Mimochodem, mám rád potápění, takže až válku vyhrajeme, zvu vás na výpravu ke „křižníku Moskva“ na dně Černého moře.

Čiší z vás optimismus, když ale říkáte, že jde o poslední konvenční válku lidstva – zní to téměř jako předzvěst něčeho mnohem horšího. Co všechno je dnes vlastně „zbraní“?

Tato válka je hlavně kognitivní válka, válka o informace na všech platformách – v médiích, na sociálních sítích, všude. Kognitivní vliv je obrovský a probíhá na obou stranách a málo se o něm mluví.

Proto je tato válka poslední konvenční válkou v dějinách lidstva. Je to válka budoucnosti, kdy se robotické a bezpilotní systémy stávají hlavními hybateli a mění pravidla hry.

Drony ve válce:

Jako bývalého ministra obrany se samozřejmě nemůžu nezeptat – operace jako Pavučina teď posouvají válku přímo na ruské území. Znamená to podle vás, že se celá dynamika konfliktu zásadně mění?

V srpnu 2022 jsem byl v Kodani na setkání, kde jsme spolu s britským ministrem obrany Benem Wallacem a dánskými kolegy zakládali fond na podporu Ukrajiny. V té době došlo k výbuchu na ruské letecké základně v Novofedorivce na Krymu.

Ruská média ale o explozi mluvila eufemisticky – použila slovo „chlopok“, které může znamenat výbuch, ale zároveň i bavlnu. Ukrajinci si z toho udělali legraci a začali každému takovému výbuchu říkat „bavovna“ – tedy bavlna.

Od té doby kdykoli dojde k explozi v Rusku nebo na okupovaných územích, říkáme jen: „Zase bavovna.“ Je to vtip, ale i způsob, jak o těchto operacích mluvit bez přímého přiznání.

Tehdy jsem na otázku novinářů, co se tam děje, odpověděl: Ne, nemohu potvrdit, že za tím stojí Ukrajina… ale víte, že by se nemělo kouřit na nebezpečných místech. A Rusové si od té doby ‚zapalují‘ často.

Faktem je, že už v roce 2022 jsme zahájili speciální operace hluboko za linií. Ačkoliv nemáme flotilu, přišli jsme o ni s anexí Krymu, máme námořní síly. Pomocí dronů a elektronického boje jsme donutili ruské lodě stáhnout se 250 kilometrů od našeho pobřeží. To nám umožnilo otevřít obilný koridor pro Afriku a Asii.

Operace jako Pavučina mě proto nepřekvapují. Znám šéfa naší tajné služby generála Maljuka i jeho tým, vím, čeho jsou schopní.

Ukázala vám operace Pavučina něco zásadního o schopnostech ukrajinské armády, o čem jste třeba sám po roce a půl mimo funkci ministra obrany nevěděl?

Tato operace měla a má tři klíčové dopady. Za prvé, ruské vedení bylo naprosto vyvedené z míry. Rád používám slovo discombobulated – rozhozené, zmatené. To přesně vystihuje jejich reakci.

Za druhé, tahle operace ukazuje, že nejsme slabá strana. V roce 1994 jsme podepsali Budapešťské memorandum. Vzdali jsme se jaderných zbraní výměnou za záruky od USA, Velké Británie a Ruska, že budou respektovat naši suverenitu. Později se připojila i Francie. Prezident Kučma mi tehdy osobně vyprávěl, že hned po podpisu mu (francouzský) prezident Mitterrand řekl: „Mladý muži, oni tě stejně nakonec podvedou.“ A měl pravdu.

A co je ještě horší? Část naší výzbroje, kterou jsme tehdy předali Rusku, dnes používají proti nám. Rakety, které dopadají na naše města, startují z letadel, která jsme jim předali my. Takže si myslím, že máme naprosté právo vést tyto operace, včetně těch hluboko na ruském území. Ti, kteří měli být našimi garančními partnery, rozpoutali plnohodnotnou invazi.

A za třetí, někteří o nás říkají, že „nemáme žádné karty v ruce“. Já tvrdím opak. Máme jich spoustu. Jen si toho svět možná ještě plně nevšiml.

Z vašich odpovědí cítím, že jste i po více než třech letech války přesvědčen, že Ukrajina vyhraje. Pojďme se tedy zaměřit na otázku příměří. Vy jste s Rusy několikrát vyjednával, byl jste součástí rozhovorů v roce 2022 – jak to tehdy probíhalo a všiml jste si paralel s květnovými jednáními v Istanbulu?

Vyjednávání s ruskou stranou bylo velmi složité a vlastně spíš divadlo než skutečný dialog. Vzpomínám si, že tři kola jednání probíhala v Bělorusku a poslední pak na východě Ukrajiny. Rusové se nás snažili donutit k mírné formě kapitulace, ale nic férového či seriózního to nebylo, spíš jen hra.

Členové ruské delegace neměli opravdový mandát nebo pravomoc podepsat něco reálného. Byli spíše loutkami, herci. Za nimi stál jen ruský podnikatel Roman Abramovič, který měl skutečný kontakt s Kremlem. Ostatní byli spíše politici se svými osobními ambicemi.

Přesto některé části jednání přinesly reálné výsledky, například jsme se dohodli na otevření humanitárních koridorů z obléhaných měst, jako je Mariupol nebo Berďansk, což umožnilo tisícům lidí uprchnout z válečných oblastí. Také jsme vytvořili platformu pro výměnu zajatců, která stále funguje.